Vstávat v neděli v 5 hodin ráno se dá snad jenom kvůli milované dceři. Cesta mlhou na letiště byla až na jednu smyčku ve Vídni v pohodě, jen ty jejich parkhausy nejsou na naší trochu vyšší rodinnou limuzínu stavěny, takže jsme zaparkovali až vzadu na parkingu C. Cestou letištními halami pobavené úsměvy ostatních cestujících, ani ve Vídni nevidí v listopadu slalom dvou kajaků mezi lidmi moc často. Díky vyzkoušené kombinaci vyjednávací diplomacie a psychlogie se vedle dvou dvacetikilových kufrů povedlo protlačit i oba kajaky a 6 pádel, aniž by to peněženka pocítila. Ten pán s basou (hudebním nástrojem :)) za námi měl komplikací víc. K odbavení zavazadel jsme přišli ve správnou chvíli: půl hodiny po nás dorazil autobus Japonců a když jsem viděl jejich kufry, říkal jsem si, že jsem Páje mohl nabalit těch Velvetů, Keltů, slivovice a Bohemia glasu daleko víc. No co ty lidi můžou do JP vozit ?
No a ve 12:30 už pápá Pájo, pusinka od maminky, sportovci vyrazili směr gate A06, my kam jinam, než do hospůdky s výhledem, kafem a dortem od pana Sachra. Přímo pod oknem stál "náš" Airbus, skutečně monumentální výtvor ve srovnání s okolními stroji. Pája a Taka nastupovali chobotem a seděli u okénka na druhé straně, takže mutynka ani nemohla dalekohledem zkontrolovat, zda dcerka mává. Ani kafe mi nevystydlo a už začali pojíždět a ve 13:50 Airbus zvedl líně břicho nahoru směr Tokio - Narita. Dorazit by měli po jedné v noci našeho času, tam už ale vpadnou do čilé japonské deváté ranní.
Mutynka pro jistotu ještě vyrazila zkontrolovat východ, jestli nám dítě nevrátili, já dal automatu 5,50 za parking a hurá domů.
Hned při nasednutí do auta se ukázalo, že můj optimismus ohledně výdrže baterek v PDAčku nebyl na místě, takže jsme byli bez map a bez GPSky, což by normálně nebyl až takový problém, kdybychom dokázali za Vídní včas odbožit ze směru Praha k nám na jih. Takhle to znamenalo vymést pár okresek a vesnic, abychom se v Hornu dostali "na svoje" a opět mlhou domů.